Hostinec u Rozvědčíka

Switch to desktop Register Login

Historie

Jaroslav Franěk (8.10.1897-1.7.1943)

Jak se stal Franěk rozvědčíkem

Co se o Jaroslavu Fraňkovi dnes všeobecně ví, vychází tedy především z literárního zpracování Oty Pavla, slavných filmových adaptací Zlatí úhoři (kde jej ztvárnil Radoslav Brzobohatý) a Smrt krásných srnců (Alois Švehlík) a pak z velmi často nepřesně tradovaných vzpomínek a pověstí. Jeho skutečný život je v mnohém složitější a barvitější. Narodil se tři roky před koncem devatenáctého století jako sedmé a nejmladší dítě Josefa a Julie Fraňkových v Nezabudicích. V Berouně se vyučil strojním zámečníkem. Měl být prodavačem v křivoklátském železářství. Přišla však první světová válka. Jako osmnáctiletý odvedenec narukoval v prosinci 1915 k osmaosmdesátému pěšímu pluku rakousko-uherské armády se sídlem v Černínských kasárnách v Praze. Jeho vojákům se neřeklo jinak než "cihláři". Prý proto, že nosili výložky cihlové barvy. Jak píše ve svých pamětech generál Rudolf Medek, pluk tvořili většinou prostí vesničtí chasníci. Ani ne za měsíc odjel mladičký Franěk na haličskou frontu. Ve službách monarchie dlouho nevydržel. O Velikonocích šestnáctého roku přeběhl s dalšími vojáky bojovou linii a přihlásil se jako zajatec v táboře Dárnice u Kyjeva, kde podepsal závazek, že vstupuje do československého vojska na Rusi. "Legionáři působili z počátku jako součást ruských armádních jednotek, a to zpravidla ve vojenské rozvědce," vysvětluje historik Václav Krůta.
 "Z dnešního pohledu to byl vlastně vojenský průzkum, který měl za úkol sledovat mimo jiné přesuny nepřítele a přivádět Čechy a Slováky do zajetí. Výzvědná četa 1. československého střeleckého pluku Jana Husa, u které Franěk sloužil, patřila k nejslavnějším. Hubený, ani ne sto šedesát sedm centimetrů vysoký Franěk prošel i slavnou bitvou u Zborova v červenci 1917. Dopadla pro něj ale nešťastně. Při jednom z útoků byl po výbuchu dělostřeleckého granátu zasypán zemí. Z nemocnice se vrátil až po pěti měsících." Zranění mělo pro rozvědčíka Fraňka trvalé následky. Na jaře 1919 ho prohlédli vojenští lékaři. Komise se shodla, že má traumatickou neurózu doprovázenou epileptickými záchvaty a že "jest pro svoji vadu k vojenské službě neschopný".

Návrat do Čech

"Z fronty domů cestoval Franěk až z Dálného východu," říká Václav Krůta. "Byl na palubě francouzské lodi Meinan. Když ale plavidlo v srpnu 1919 odplouvalo ze zastávky ve vietnamském Saigonu, rozvědčík Franěk na její palubě nebyl. Podle hlášení velitele transportu zůstal jako nemocný v místní francouzské nemocnici. Až počátkem listopadu odplul lodí Sierra Ventana do Marseille. Odtud vedla jeho cesta - přes Cognac a České Budějovice - k tranzitnímu praporu v Praze." Jako mnoho jiných legionářů, chtěl i Jaroslav Franěk sloužit dál v armádě. Už krátce po svém návratu absolvoval vojenskou mechanickou školu v Chebu a stal se "ošetřovatelem letadel" s hodností rotmistra. V Brně pak studoval poddůstojnickou školu pro zbrojíře. O jeho osudu rozhodly zdravotní problémy. Ke konci roku 1925 byl s definitivní platností superarbitrován. Z dokumentů Vojenského historického archívu můžeme usoudit, že určitý vliv na odchod Fraňka z armády mělo i hodnocení jeho nadřízených: "Měl sice dobromyslnou, klidnou povahu, přímý charakter, byl snaživý a poctivý, ale chyběly mu vojenské zkušenosti a větší vliv na podřízené. Na poddůstojníka z povolání byl málo energický!" Zklamaný Franěk se vrátil do Nezabudic. Propuštění z armády vysvětloval známým tak, že měl leteckou havárii a že kvůli způsobené škodě byl tzv. "odejit". Ve vojenských archívech však není o podobné epizodě žádná zmínka. Franěk ji dával k dobru zřejmě proto, že se styděl přiznat nejen vážné zdravotní problémy, ale také vojenskou nezpůsobilost. Nepřiznal se ani své první manželce, s kterou se oženil ve čtyřiadvacátém roce. Vzal si tehdy dceru ředitele křivoklátského fürstenberského velkostatku, která pracovala na hlavní poště v Praze. Moc si nerozuměli. Jejich bezdětné manželství brzy skončilo.

U Berounky

Válečný invalida dostal v Nezabudicích trafiku, kde prodávala jeho matka. Sám si našel zaměstnání v legionářské pojišťovně. Jako její inspektor měl na starosti Křivoklátsko, část Plzeňska a Berounsko. Aby stačil zásobovat obchod s tabákem a mohl objíždět i své klienty, koupil si motocykl Harley-Davidson se sajdkárou. Stal se známou figurou v celém kraji. Při jízdách podél Berounky potkával desítky lidí, kteří ho přivedli k myšlence postavit na křižovatce Višňová - Týřovice u odbočky na Nezabudice jednoduchý dřevěný kiosek, kde by od jara do podzimu obsluhoval rybáře, turisty i pocestné. Stánek vyrostl velmi rychle a začal fungovat od léta jednatřicátého roku. Dostal pojmenování V Annamu podle francouzského názvu Vietnamu, kde Franěk strávil několik měsíců v nemocnici. "Na ryby jsem šel na Skřivaňský potok. Sem jsme už jezdili v době, kdy jsem se vozil v bílém kočárku a přitom cucal dudlík.

Na tom krásném potoce se kdysi usídlil bezvadný chlap, Jarka Franěk se svou ženou. Býval rozvědčíkem v Indočíně, v Annamu. A když se vrátil, tak tu na rozcestí šedivých silnic pod Nezabudicemi postavil dřevěný stánek s pivem, rumem a žlutou limonádou...," píše Ota Pavel v povídce Malý pstruh. "Restaurace byla malá," loví v paměti třiaosmdesátiletý Václav Bureš z Nezabudic. "Byla to vlastně větší maringotka s jedinou místností, která sloužila jako lokál. Venku byla krytá dřevěná veranda. Uvnitř bývalo plno, kolem čtyřiceti lidí. Nejvíc to byli vodáci, trempové a pocestní. Později to byli lufťáci z měst, kteří si u Berounky postavili chaty. Štamgasti se každou chvíli poprali. Ale Franěk je vždycky srovnal. Zažil jsem tam i Leo Poppera, jak se namazal s převozníkem Proškem. Byli tak udělaní, že sotva doklopýtali k loďce u vody, aby se převezli na druhý břeh Berounky. Restaurace jela celoročně. Když byla zima, hostinský spával na gauči v rohu místnosti u vytopených kamen." Restaurace "U Rozvědčíka" Jaroslavu Fraňkovi se v Annamu dařilo. Možná až příliš. Věděl to i majitel pozemku, a tak chtěl peníze za pronájem. Fraňkovi se zřejmě platit nechtělo. Rozhodl se tedy, že si postaví novou zděnou restauraci na vlastní parcele. Vybral si místo zvláštní a krásné - mezi Nezabudicemi a Týřovicemi, kde se údolí nejvíc rozšiřuje loukami a kde se do Berounky vlévá Tyterský potok. Stavět se začalo koncem dubna čtyřiatřicátého roku. Za jednasedmdesát dní byla kolaudace! Nový dům byl prostorný. Kromě obyčejného sklepa měl i sklep pivní. Další podzemní místnost fungovala jako lednice. Přízemí mělo kromě hlavní hostinské místnosti ještě kuchyň a pokoj, dvě spíže, lednice a sociální zařízení. Těsně pod střechou byly dva pokoje pro hosty a záchod. V šedém pruhu na bílém štítě byl černými písmeny vepsán název: Restaurace "u Rozvědčíka". "V hospodě bývalo čisto a útulno," vzpomíná Václav Bureš. "Chodil jsem tam na rakovnické pivo, kulečník i mariáš. Když se Franěk podruhé oženil s Toničkou Hornofovou, chodil jsem i na dršťkovou polívku. Franěk čepoval pivo sám. Dětem dával žlutou limonádu zadarmo. Když se sešlo víc lidí, jídlo a pití roznášeli kamarádi, chataři nebo známí trampové. Na jaře i v létě nebylo v hospodě slyšet vlastního slova, tančilo se na venkovním parketu, pilo se dlouho do noci. Nejvíc to dovedli rozvázat vodáci a trempové. Rozvědčík nikoho nevyhodil, ani neurazil. Tykal každému, i když se s ním viděl poprvé. V zimě, když skončili chataři a rybáři a všechno zapadalo sněhem, tak jsme tam byli jenom my mladí z Nezabudic nebo Roztok. Bohužel, chyběla nám hospodská atmosféra. Jen málokdy se hrálo na harmoniku nebo kytaru jako v létě." Dopis na rozloučenou K Jaroslavu Fraňkovi, bývalému rozvědčíkovi československých legií, přijížděli do Skřivánčího údolí k Berounce i kamarádi z fronty. Několikrát tam pobýval Rudolf Medek, také ruský legionář a pozdější generální inspektor československé armády. Pár měsíců po Mnichovu navštívili Fraňka i Josef Mašín a Jan Studlar a napojili ho na pražské ústředí ilegální vojenské organizace Obrana národa, která se připravovala na ozbrojené povstání. Odlehlá výletní restaurace jim připadala ideální pro ukrytí zbraní. "Šestadvacátého dubna 1940 si pražské gestapo přijelo k Rozvědčíkovi pro Jaroslava Fraňka, aby jej odvezlo do pankrácké věznice," poznamenává historik Václav Krůta. "Vyšetřovatelé šli najisto. Chtěli, aby jim řekl, kde jsou uschované zbraně. Třetího května si je opravdu gestapo vyzvedlo. V prvním patře, za falešnou stěnou v záchodu a pod krovem našli protiletadlový kulomet, deset pušek, dva revolvery a náboje. Zároveň odvezli i Fraňkovu manželku. Bývalému rozvědčíkovi pomohla jeho válečná invalidita. Gestapo jej nakonec propustilo po těžkém epileptickém záchvatu. Při druhém zatčení, na konci ledna 1941, už Franěk takové štěstí neměl. Němci o něm nashromáždili tolik usvědčujících informací, že už neměl šanci vyváznout. Ráno 1. července 1943 byl v nacistické věznici v Berlíně-Plötzensee popraven, aniž by předtím prozradil gestapu jediné jméno." "Moje drahá ženo Tánino, dnes večer musím vodejít," píše Jaroslav Franěk v posledním dopise na rozloučenou. "Modli se za mne - jsem kupodivu klidný a smířen se vším. Pokud ti mohu raditi, tak se po válce znovu provdej, bys měla ještě děti, neboť to je vlastně účel života. Budeš-li v Rozvědčíku, pohosti vždy chudé děti, budeš-li moci a dovolí-li ti to poměry, nech vystavět na seči nad modříny z oblázků malou kapličku v podobě podkovy. Děkuji ještě jednou mnoho za několik krásných let života, které jsme v našem krásném Skřivánčím údolí společně prožili. Líbám tě naposledy, sbohem tvůj Jaroslav."

(zdroj: Petr Melničuk - redaktor )

Copyright © 2013-2014 hostinecurozvedcika.cz

Top Desktop version